Do dne a do roka

Byla hluboká noc,

venku cizí pes vyl

a já u okna stál a pil.

Zřel jsem jen jeho stín,

měl rozplizlý tvar

a vypadal jak Lomikar.

Do dne a do roka za zvuků baroka se rodí rokoko,

do nocí hledíme a vlastně nevíme,

zda je to opravdu a nebo jenom tak na oko.

Do dne a do roka za zvuků rokoka se rodí secese,

do nocí hledíme, všichni tam musíme, ale nechce se.

Chtěl jsem okřiknout jej,

myslím psa v oné tmě,

ale neměl jsem slov, jimiž to lze.

Vzal jsem do ruky kolt,

jenž v mé komodě byl

a na černý stín jsem namířil.

Do dne a do roka…

Ruka chvěla se mi,

neboť z krbu šel mráz,

pak se na vteřinu zastavil čas.

Tmě se zježila srst,

já ucítil strach,

kdo má na spoušti prst je vrah.

Do dne a do roka…

Výstřel protrhl tmu,

jako rybářům síť,

jako sudičce řeč a niť.

Té noci špatně jsem spal

v záři voskových svic,

ráno tam, co byl plot, nebylo nic.

Do dne a do roka…