Josefína

Můj svět zmizel, Josefíno

pryč je všechno, proč jsem žil

stejně lehce jak dny plynou

unikne i krev z mých žil

a až zem tu krev vpije

slzy hráze protrhnou

na každého, kdo žije

někde čeká Waterloo

Josefíno, všechno zmizí

jenom bolest přetrvá

až naši zemřou, zbydou jen cizí

čas všechna pouta zpřetrhá

až smrt vezme i děti naše

slzy hráze protrhnou

všechny cesty, které jsem našel

vedou jenom k Waterloo

Teď by nikdo už nechtěl

se mnou projít tím čím mám

nevěděl jsem, když jsem letěl

že ne vzhůru, leč dolů letím k tmám

Můj sen, ach, Josefíno

mé všechny síly spolykal

očí dvé tvých pod ofinou

nikdo pro mě nevzlyká

nejspíš zavřou nebes brány

pro mou duši otrlou

za všechny ty černé vrány

co se slétnou zítra k Waterloo

Teď by nikdo už nechtěl…

Můj svět zmizel, Josefíno

který k nohám jsem ti položil

ústy rudými jak víno

šeptáš: „Řekni, proč jsi žil?“

dokud jsme tu, tak pijem

než slzy hráze protrhnou

na mou dlaň čeká tvá šíje

a na mne čeká Waterloo