Ráno ve dveřích armády spásy

Šedý, zarostlý hlavy, vzduchem táhne rum,

a ve dveřích armády spásy stojí, kdo věřil snům.

Kalný, tupý ráno, muzikál zívacích hodin,

zní rachot kontejnerů, štěkot pár hladovejch psů.

R: Kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem,

kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem.

Dým z cigára si splétá svý city do pár kroužků,

poslední pomazání, funebrák truhlu ti stlouká.

Zas děti volaj tátu, z okna za studenou zdí,

a neví jak jim máma říct, že už se nevrátí.

Pláč je slyšet z dálky, zoufalej a ztrápenej,

závěť tam předčítá smutná láska na prodej.

Žebrák jde za svou prácí, o zeď hůl si opírá

a na kabát pak vážně připíná metál z války.

Trosky, blázni, ty můry mezi náma,

stovky, jsou jich stovky, co v ráji hledaj místo.

Z velkejch vrat chlapi z noční jdou spát,

dál z komínů se snáší divná vůně, černej prach.

Lokál zved svý ceny, není zač zapít žal

a síra v dnešním víně je ďáblův autogram.

Ten divnej čas krev vysává, svý drápy zatínáš,

hlídá posedlej svíravej hlad prázdnejch duší.

Dá ti dárek z cesty poslední, pár zvadlejch kytek z hrobů

a hlásí novej den, kde všichni zůstanem snad stejný před Bohem.

R: Kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem.

Kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem.

Kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem.

Kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem.