Viktorka

Zmatená a krásná, nemá kam, tak nepospíchá,

v kruté roli blázna ztracená.

Na úsměvy skoupá, s panenkou si žvatlá ,,máma'',

na rukou ji houpá - šílená.

Znavená je tím, co vidí plout:

Malovaná křídla ptačí, stín a temný kout.

Po ulicích bloudí, vodopády černých vlasů,

každý rád ji soudí - ubohou.

Oblaků se bála, vítala nás do zlých časů

a pak stěží stála na nohou.

Zmizí dřív, než se stačíš hnout,

malovaná křídla ptačí, stín a temný kout.

Tak jdem, můžeš jít,

s námi zůstaň tady, zkus teď žít.

Neutíkej, pojď jen blíž,

Viktorko má, svět neumírá!

Místo lásky vím až nový proud,

malovaná křídla ptačí, stín a temný mour.

Tak jdem, můžeš jít,

s námi zůstaň tady, zkus teď žít.

Neutíkej, pojď jen blíž,

Viktorko má, svět neumírá!

Tvůj strach kráčí tam,

tam, kde vítr vládne výšinám.

Neutíkej, zůstaň stát,

Viktorko má.