Nemilostná hrana

Jedu tmou. Nemůžu zastavit.

Kola kočárů se nechtějí za nic vrátit.

Do šlehačky zašlý lásky.

Do divadla kde jsi jen loutkou na provázky.

A proto do tmy, za sny, ořezat dny.

A ujet tajně v kapse se třemi kaštany.

Je noc. Sova vypaluje bílýma očima do mě strach.

Mám dlaně pantomima.

Maluju do prostoru petrolejkou tvary.

Pod kopyty koní chrastěj kameny a zrna škváry.

Klimbám ze strany na stranu v kupé kočáru.

Odtahuju samet závěsů a hmatám po ránu.

Ale je noc a v ní kočár a kočí bez oka.

Dva bílí hřebci a já v šatech z baroka.

Odjíždím od balzamovaný milenky a chci

pohřbít ty chvíle s ní, jež voní po ovoci.

Ideály se třásly jak nemilostná hrana.

Noc průvod rakví a noc marná karavana.

Mezi útesy jak v kolíbce čaroděj spí.

Všechno je ve snu a s láskou pod rakví.

A než se rozední...

láska se změní v peří a volně odletí.

V mramoru noc jak ve skořápce.

Leží malá mrtvá děvečka jak v hrobce.

Leží malá nahá zubožená žena.

Jejíž bledost obaluje zenitová pěna.

Leží s třemi kaštany v ranách u močálu.

Její malá ústa jsou zkroucena od žalu.

Trvalém jako úškleb na posmrtné masce.

Ten výraz, co patří smrti jako lásce.

Meju ruce od krve u cesty v rákosí.

Mám rejhy na tváři od jejích obscesí.

A odkud přichází to ustrašené vytí?

To smrt nám sype prach na ruční vlnobytí.

Ty vraždo, talismane, potopených chrámů.

Pečeti co líbám a pečeti co lámu.

Mrtvá jsi krásnější, má modrá labuti.

Uvržena jsi do zapomenutí!