Průchod Nemesidy

Je den nebo noc? Kdopak se v tom vyzná.

Oslepivé slunce zalévá svými paprsky sněžnou pláň.

Jiskří drsné, suché vločky, výš stoupají jemné proužky páry

z průzračných kalužin, uvízlých mezi závějemi.

Jiskřivá běl píchá do očí a nahoře se rozprostírá

uhlově černé nebe s prachem hvězd,

průzračná pavučina mléčné dráhy a na jejím pozadí jedna hvězda, ze všech nejjasnější –

ani jiskřička, ani světluška, skoro jak lampička na perlovém nebeském baldachýnu.

A na ni na tuto jiskřivou hvězdu,

hledí trojice ve skafandrech.

Mají přístroje v lakovaných pouzdrech,

V nichž se míhají různobarevné křivky a číslice.

Trojice hledí hned na nebe, hned na obrazovky přístrojů.

A jeden z nich, na němž leží rozhodování říká nahlas:

Probuďte se, spící. Probuďte se spící! Je den nebo noc?

Sněžná pláň je němá a hluchá. Není nad ní vzduch.

Zmrzl a změnil se v průzračné kalužiny.

Nekvílí nad ní vítr, nechřupe sníh pod nohama.

Na zledovatělých rostlinách nešelestí listoví.

Slova se rozplývají na povrchu skafandru,

Ale rádio je zachycuje a ztracené zvuky se znovu rodí tam,

kde vzduch je – v hlubokém podzemí,

kde v řadách leží spící, bez hnutí jako sochy...

...probuďte se, probuďte se, probuďte se...