Alkohol

alkohol,

kdo z koho

kdo tady vlastně z koho vylézá a trčí

jako traverza z mrakodrapu

který se třesem srdce

zřítil mezi řečí

nějak víc chápu

kajícné dozorce

i zbloudilé kněze

a zatvrzelost starých chlapů

mezků co bezmezně hájí svoje meze

alkohol

alkohol

zase mi dopomoh k něze

aby mě vzápětí vyvrátil z kořenů

mrsknul mnou o stěnu

mé vlastní lebky

a nechal ležet v blátě

v chladném světle LEDky

na kterou padá sníh

ale neroztaje

vláha z těl milenců a jezer vyvstoupá

zas hned padá z ráje

nahoru a dolů

sněží

v láhvi alkoholu

z poztrácených klíčů

chci najít ten k spánku

a nejstrašnější z chtíčů

je chtít se zlomit v zámku

mám tě

hádanku ukrytou v odpovědi na hádanku

mám tě

je něha rzi i něha lišejníku

mám tě

je plno srdcí nedovřených jak dveře vod hajzlíku

vždy je to síla

když se mluví o slabosti

jazyk řeže jako pila

když ho brousíš upřímností

těch sklenek, co jsi nedopila,

a kterých jsem se zhostil

jak nahého těla

alkohol

má vlastní život

a z něho už se nevykroutím

dva srostlí milenci

dva snící symbionti

vždy je to síla, když se mluví o slabosti

nejstrašnější z chtíčů

je chtít se zlomit v zámku