Končetina

neumět přijít ani o vteřinu

a věčně trhat hlavou vděčně proti nebi

chvět se jako hřebík

který drží při povodni na zdi

obraz, ve kterém šáh` slepý

bílou holí šelmě na zub

a třást se den po dni slastí

i věčným nedostatkem času

jak mořská panna ve výřivce

jako stín, který je vidět jen když si sám lehne na stín

dneska jsi moje končetina

kterou se zkouším dotýkat

světa, co nikde nezačíná

a míří do nikam

a jestli projdu ulicemi

aniž bych musel aspoň v něčem lhát

teprve pak se vrátím domů

a budu dlouho, dlouho spát a budu spát,

spát tak hrozně dlouho až ti i z nohou začne rašit peří

a teprv potom vstanu a zase povstanu

touhou proti vlastní lenosti i proti všem,

kdo radši věří že pes je čelist a že jazyk je jen nástroj

a člověk, že není celý dokud nedosáhne na strop

a jestli mě s tebou chytí že i já jsem vraždil včely

a den co den se přisával na stroj a

žil jako kyborg mezi těly stromů

pokorně rád přijmu svůj příděl

jenom až mi utnou hlavu

ať si nevšimnou těch křídel