Draculův Monolog

Byl kdysi čas

kdy vřesoviskem

po boji hnal jsem koně tryskem,

abych se vrátil k tobě zas.

Nadějí plný byl ten čas,

s tebou a s vůní čistých plin

přivítat měl mě i náš syn…

Však běda, všechno pokryl stín,

temný stín a černá hlína.

smrt náhle přišla místo křtin…

A já už nikdy, nikdy neměl syna!

Chceš říct, že nepoznal jsem dřinu ani chudobu?

Zůstal mi majetek, jmění a moc.

Však ten, kdo naději už navždy zamkl do hrobu,

světlo dne zaprodal za věčnou noc.

Milenky měl jsem všech barev a ras,

všechny mě zklamaly, všechny smet čas!

Že jsem je zabíjel? To snad chceš říct?

Zpit jejich krví já krvácel víc!

Možná kdysi chtěl jsem změnit svět

a vzpurně bušil do zvonu,

však tenhle svět se měnil během let

podle svých vlastních, divných zákonů.

Snad idejí sem míval bezpočet

a ztrácel jednu za druhou.

Ne vůbec nemám zájem měnit svět

sám dneska změněn jeho zásluhou.

Už vlastně existuju jen,

už pouze živ

a k žití navždy odsouzen

bez tebe mrtev, mrtev jsem jak dřív.

Dneska však mě omámil ten zázrak, co se stal,

ten, v nějž vždy doufal jsem a doufat nepřestal,

ty vešlas do mých stěn

z těch nadpozemských cest

mne vrátit lásky sen

a dál jej se mnou nést!

Se mnou opět živá,

orkán mi tě přivál,

s tebou v něco doufám

rád.

Zpívá, luna zpívá

o tom, že jsi živá,

z mrtvých též si troufám

vstát.

Za střípek lásky tvé

dám království

a živ z tvých příslibů

učiním tě, dá-li bůh,

šťastnou kněžnou.

Živá, opět se mnou,

pleť máš zas tak jemnou,

se mnou navždy se mnou

pojď dál žít!

Se mnou, navždy se mnou…