Pro známý

1. V zrcadle kaluží prohlížím svůj svět,

A7

déšť nechám stékat tiše po vlasech,

za límec podzim mi ukládá svý vyznání

a jak ty stromy k ránu na duši led

A7

v kabátě zvyků a čekání,

až něčí těžká bota prorazí tu námrazu

šedivejch uspěchanejch let.

R: A my budem zas (budem zase) hrát jen tak pro všechny svý známý,

zase budem vítat slunce na stráních našich známejch hor,

ze života dáme šít frak pro ztracený flámy

a bílý místa, co nám rostou na skráních,

H7

překryjem kouřem z cigaret.

2. Na cívce osudu se točí film,

kterej už každej z nás dobře zná,

defilé vteřin, hodin a dní, co jsou dávno pryč,

a stejně věřím, že se jedenkrát

sejdem zas nahoře, zas na pár dní,

a léta v tváři napsaný nám smaže noc,

co přejde, až my budem chtít.

R:

R: + a budem zase hrát jen tak ...