Obyčejné fotky

Obyčejné fotky na stole leží,

samí mladí lidé jako jsem já,

možná jsou mi podobní a já dýchám jen stěží,

co z jejich očí vyčíst se dá.

Čím dál víc, čekali spásu

a cítili příchuť posledních slok,

když sepnula spoušt z nábojových pásů

začal psát dějiny devětatřicátý rok.

Minulá doba se začala ztrácet,

křížené háky musely vlát,

železný vlak směr nucené práce

a jak umíral Mnichov víc nešlo se bát.

Bláznivý útěk z koberců smrti,

pět malých holek běží za další val,

ve čtrnácti letech už to nebyly děti,

jen náhoda určila, kdo dostane se dál.

Dvojitým bleskům nechtěl se vzdát,

a samotná smrtka mu chránila tvář,

chtěl střemhlavě létat, za útesy stát,

jako zlá kočka seknout tu šedou svatozář.

Ale namísto toho své piloty fotil

a kolikrát nestih je živé vyvolat,

a tak nebylo nutné zachytávat hrůzy,

jejich oči byly filmem, co se točí dokola.

Obyčejné fotky na stole leží,

samí mladí lidé jako jsem já,

možná jsou mi podobní a já dýchám jen stěží,

ze zapadlých očí všechno vyčíst se dá.

Á na na na ...

Á na na na ...