Hanopis

Stojím sám, střepy v očích a jen vnímám stud.

Vím, jak dál.

Pojď, přistup blíž, slova zvládnou vrut.

Vím, že stál jsem sám.

Můj spis – tlustý sáhodlouhý hanopis

přísahám.

Sám pravdu svlíkám a vnímám každý kout,

ten útes nejde obeplout.

Nechci už se žít, chci se jen hrát.

Vím proč,

vím jak,

prostě jim lhát.

Snům dál se mstít

a vítězit

a vítězit,

vím proč jsem hrál,

jsem na dně, ale snad zas můžu vstát.

Pryč černou dírou,

porvat se s vírou,

že svá slova uhlídám.

Soudí mě přísní,

když každá z lží zní

jako když lámu prázdný rám.

Vždy všeho s mírou,

já nejsem hero,

jenom stále stějně

přísahám,

já přísahám,

chtějí-li pravdu, můžou ji znát.

Nemůžu jít

a další den rozednít,

kdy zvony měly by znít,

vždyť už je slyším jak skřípou.

Nemůžu jít

a projít tisícem sít,

ty dveře jdou otevřít,

mou vrstvu neodrýpou.

Sám pravdu …

a tak se zmítám

v těch vlnách, které tvoří proud,

já nechci odmítnout.

Budu se jen žít, nechci to hrát.

Vím proč,

vím jak,

prostě jim lhát.