Souzen(a)

Pojď dál, zkus mi rozříznout dlaň,

neustáls svoji slabost, teď vstaň!

Rzevíráš svou tvář, hlavě vtírá se děj,

zmizel Tvůj přítel snář, osud nevyčteš z něj!

Zíráš, neslyšíš, uhýbáš stínu,

mísíš bolest a stesk ve svůj lék.

Dávno ji vnímáš – figurku z cínu,

spálí ji žár a zdroj je Tvůj vztek.

Soud,

už vnímáš proud – to mysl stůně.

Soud,

svou slabost topíš v jejím lůně.

Soud,

stěn výkřik dusíš ztuhlou dlaní.

Soud,

když poddaní i nepoddaní řvou.

Teď zkoušíš vznítit svý já

a dál se ptáš, proč zvíře v Tobě neumírá.

Zas toužíš ho skrýt, ale cítíš – Tvou kůži sdírá,

jsi sám a sám jsi tím, kdo bránu chtíče otevírá.

Soud,

už vnímáš …

Zíráš …

Soud,

tak pojď a snaž se ztratit v boji.

Soud,

jež vynášíš Tvou pýchu kojí.

Soud.