Jiřík z Poděbrad

Zjitřená země a kalicha stín, vřava v poli bitevním,

v květnovém nedělním odpoledni, nad tisícem mužů stál stín.

Tenkrát bylo mu jen čtrnáct let, když do boje k Lipanům jel,

kde zuřila smrt a na pláních krev a běsnící dav píseň pěl.

Ten útrpný pohled měl v mysli dál, před zbraní vybral si smír.

Z českých kořenů vstal český král, jiskřivé oči a knír.

Okouzlen půvabnou Johankou, o ruku ji požádal,

pro vůli, sílu ji ctil, miloval, po boku s ní panoval.

/:Tak poslyšte všichni, žení se král, jediný z českých králů,

Jiřík z Poděbrad si Johanku vzal, z městečka Rožmitálu.:/

Panovník to byl rozhodný, však neváhal pozdvihnou meč,

přál blaho všem, lásku a klid, než v bitvě záhubnou steč.

S Johankou syny vychoval, měl ji nade vše rád,

ohýbat záda on neuměl, tak do spárů mocností pad´.

Nástrahy, zrada, pomluvy, zášť, těžké je ochránit zem,

za kacíře označet jak mistr Jan, nelze se zavděčit všem.

Bez boje korunu odevzdal, v Čechách vládne polský král.

Odpusť mi, Johanko, i ty, synu můj, že jsem ten marný boj hrál.

Tak poslyšte všichni, žení se král, jediný z českých králů,

Jiřík z Poděbrad si Johanku vzal, z městečka Rožmitálu.

Tak poslyšte všichni, to býval král, jediný z českých králů,

král dvojího lidu národy spjal, bez válek, pláče, žalu.

Král dvojího lidu národy spjal, bez válek, pláče, žalu.