Růže z Kamýku

S úplňkem Měsíce na hradě Kamýce

svou dceru v náručí pochoval král.

Z lásky je zrozena, pokřtěna Marléna,

záhy si královnu bůh k sobě vzal.

Otec ji vychoval, až za hrob miloval,

láskou a bohatstvím zahrnoval.

V dívku tak rozmilou, krásnou a spanilou

vyrostla z poupěte, život šel dál...

Zástupy ženichů žádaly o ruku,

pro sebe každý z nich Marlénku chtěl.

Odbyla rytíře, rváče a šejdíře,

pohrozil pěstí a o pomstě děl.

Při ranním úsvitu vytáhl z úkrytu,

královu dceru si násilím vzal.

Marně pak hledali, do nocí volali,

věznit j troufalou, do krypty dal.

Za bídu v převleku z rána až k soumraku,

zoufalý krajem dál putoval král.

K oltářům chodíval, k Bohu se modlíval,

pojednou zaslechl z podzemí hlas.

Kaple tak pochmurná, stinná a nevlídná,

pánem tu na hradě rytíř, ten rváč.

V samotě zazděna, temnotou oděna,

smrt vzala Marlénce život i tvář.

Zloba a nenávist, bolavý tichý žal,

svírá ho na srdci, nešťastný král!

Hrob kázal zavalit, farný hrad vypálit,

ať v žáru umírá únosce, kat!

S úplňkem Měsíce na hradě Kamýce

svou dceru v náručí pochoval král.

Z lásky prý zrozena, pokřtěna Marléna,

záhy i krále si bůh k sobě vzal.