Bílej sníh

Bílej sníh, ten a vítr, bílej sníh, ten a vítr,

ten mýho tátu každej den připomíná,

ten mýho tátu každej den připomíná.

Když vítr se zmítá a buší do oken,

a sníh kolem lítá, mě všechno táhne ven,

tam do hor směrem severním, kde ledová je pláň,

kde tátu s jeho spřežením teď kreje bílá stráň.

Tam místo stromů k nebi ční pahejly kamení,

tam stovky mil nekonečný a žádný stavení,

jen vítr šlehá do očí do tváří pálí mráz

a jinovatka v obočí a kolem z ledu hráz.

Jen stín kopců v dáli a vítr co pálí,

ten mýho tátu každej den připomíná,

ten mýho tátu každej den připomíná.

Bílej sníh, ten a vítr, bílej sníh, ten a vítr,

ten mýho tátu každej den připomíná.

Pět psů, jedny sáně a před ním 200 mil,

tak do tý bílý pláně můj táta vyrazil,

jen pár vyjetejch kolejí zbylo tenkrát po saních

i zbytky jeho šlépějí pak brzo překryl sníh.

A od tý doby sedmkrát už přešel Štědrej den,

ten večer chodím pozdě spát a k ránu mívám sen,

že až se stromů sejde sníh a ledy začnou tát,

pak jako tenkrát ve dveřích můj táta bude stát.

Jen stín kopců v dáli a vítr co pálí,

ten mýho tátu každej den připomíná,

ten mýho tátu každej den připomíná.

Bílej sníh, ten a vítr, bílej sníh, ten a vítr,

bílej sníh, ten a vítr, bílej sníh, ten a vítr ....