Sochy

Z jejich tváří mizí úděl kamenných,

ve vzteku hysterie věků minulých.

Ty sochy jsou jak pomník starých velikánů,

zapsáni do knih a našeho vědomí.

Ve světle měsíce naplňují skutečnost,

že smutek bývá pánem kamenných.

Byli tu, jsou tu z kamenů zhmotnění,

tělesné schránky věk změnil v prach.

Sochy se bouří, víra starých mudrců,

neprosí o nic, strnulí.

Pohyb života se v čase náhle zastavil,

sochy mě děsí pohledem přítomných.