Amfora

K malému oknu do dvora

nemoci svojí přikovaná

vyhlížet chodím doktora.

Dole však stojí amfora

na které sedí černá vrána,

svůj vraní výsměch krákorá.

Sklem okenním horké čelo ochladím,

čim však zadržím slzy, co hloupě roním?

Vím, nechci víc, jen slyšet tě tu jít,

tím snad zastavit svůj pláč.

Stihla mě střela Amora,

teď po ní zeje ve mně rána,

které je třeba doktora.

Jsem jako puklá amfora,

na které sedí černa vrána,

svůj vraní výsměch krákorá.

Pukla jsem vzteky, tak to bývá,

někdo jde jen tak kolem, sotva ví,

že ranil láskou, zpátky se nepodívá

a vraní skřeky, ty to nespraví.

Asi mi chybí pokora,

že chci být hodně, hodně milována.

Snad je to příliš pro tvora,

který má okno do dvora!

Na kterém stojí amfora

a na ní sedí černá vrána,

která svůj výsměch krákorá.

Že jsem jak puklá amfora

znova a znova slepována.

A moje otevřená rána

a moje otevřená rána

marně čeká doktora!