Penzion na předměstí

Tam, kde tramvaj nejezdí,

za poslední bílou zdí.

A dál a dál.

Kde milenci nechodí,

kde se růže nerodí,

kde se smoking nehodí, tam stál.

Penzion na předměstí

jako štěstí v neštěstí.

A já to znám.

To útočiště poslední

na několik let a dní,

jsi-li sám a sám.

Kolik dveří, kolik klik

a za každou pokojík

jak dlaň, jako má dlaň.

Kolik oken, tolik skel,

jim každý platil aniž chtěl

svou daň, jo svou daň.

Kamkoliv jen pohlédnu,

kolik lidí, tolik snů

tak znát, je tak znát.

Když penzion na předměstí,

dům se špatnou pověstí

šel spát, šel spát.

Penzion, ó penzion,

lásky žár znal pouze on.

Tmou svých koutů zval tě dál,

vrátný spánek předstíral.

Ráno s tváří loučení,

vůbec nic se nezmění.

Jen pár slůvek zbloudilých

vzplane tak, jak hoří vích.

Mně skanou jen stranou

dvě slzy a na shledanou.

Kdo měl velký dům, jak hrad,

z oken výhled do zahrad

jak pán, jo, jak pán.

Tak ten těžko pochopil,

jak tě osud uchopil

a dal ti pár ran.

Penzion na předměstí

postavil ti do cesty

a víc už nic.

Pole zpustlá lebedou,

cesty nikam nevedou,

jen do plískanic.

Mezi nimi do mraků

tak, jako věž majáku,

tam stál, jo, tam stál.

Penzion na předměstí

plný něžných neřestí

už dávno čas a vítr svál.

Ráno s tváří loučení

vůbec nic se nezmění.

Jen pár slůvek zbloudilých

vzplane tak, jak hoří vích.

Mně skanou jen stranou

dvě slzy a na shledanou.