Bože, tohle jsi chtěl

on: Nic nežli noc, dusná než k zalknutí.

Blesky měly přinést očistu jako tenkrát.

Dnes ale ani jeden z nich

neotvírá cestu k nebi.

Ó, Bože, tohle jsi chtěl?

ona: Nic nežli noc, daleko do rozbřesku.

Jen poštolka počítá s tím,

že ji probudí slunce.

on: Pamatuju si tvé šaty tenkrát,

ale cos měla na sobě dnes…

ona: Ó, Bože, tohle jsi chtěl…

Abych usínala sama,

i když on je na dosah

a neměla to za zlé jemu ani sobě?

on: Ke škodolibé radosti těch,

co nám kdysi záviděli.

ona: Ó, Bože, tohle jsi chtěl?

on: Co se to s námi jen stalo.

Už se nezeptáme jeden

druhého, nač právě myslí.

Na hony vzdáleni

svým předsevzetím,

jsme k sobě lhostejní

a zároveň se zraňujem´.

Ó, Bože, tohle jsi chtěl?

ona: Strach, lítost, pochyby…

živíme každý sám v sobě,

ty a já, dva, co se potkali.

Kdo rozhodl o tom,

že se máme teď jenom míjet…

Ó, Bože, tohle jsi chtěl?

on: Ty a já… Jak to, že už nejsme,

jak to, že přesto existujem´…

Ty a já… To, co mělo přijít

a je už beznadějně za námi.

ona: Miluju, tedy jsem,

tak jsi to tehdy říkal.

on: Jsem! Ale mnohem méně

než bych mohl být

vinou vlastní nedostatečnosti.

Chtěli jsme vykonat hrdinské činy

a děti budou číst o našich selháních.

ona: Ale zamilovaná děvčata

budou dál vyhlížet svou hvězdu.

on: Zamilovaná jenom do lásky,

do vlastních představ

a odevzdají se z netrpělivosti.

Čekat je nuda…

ona: A přesto ty i já, každej z nás,

na něco čeká!

on: Čekat na rozbřesk.

Přijde i bez nás!

Jediná jistota.

Ta, z níž neplyne nic.

ona: Čekat na rozbřesk.

Přijde i bez nás!

Jediná jistota.

Ta, z níž neplyne nic.

Nic pro toho, kdo pro tmu nevidí noc,

ale poštolka počítá s tím,

že ji ráno probudí slunce.

Ó, Bože, tohle jsi chtěl?

on: Ó, Bože, tohle jsi chtěl.

Amen.