Devět poupat

Dal mi ráno devět poupat,

byly jistě kradený.

Řek mi: dámo, jdem se koupat,

všechno je tam zelený,

nebe čistý, žádný stíny,

venku zlátlo obilí,

vzala jsem si bílý džíny

značky Lee,

značky Lee.

Nebe čistý, žádný šmouhy,

modrý jako pondělí,

a že já mám nohy dlouhý,

tak ty džíny seděly.

Říkal, že mi auto stopne,

pak to zkoušel drahnej čas;

mávla jsem já, děvče schopné,

svezli nás,

svezli nás.

Á, cítím to slunce sálat,

cítím to snad ještě teď:

zbaví mě špatných nálad,

zbarví mi tělo jak měď.

Stačí jen v prahlým písku

lesem se pár kroků dát

a tam pak v horkým písku

jen snít a dejchat a spát.

Dal mi ráno devět poupat,

potom večer ještě pět,

a než jsme se začli loupat,

do města mně zpátky ved.

Pozval mě, a já šla k němu,

měl tam víno a byl sám,

a to víno strach a trému

vzalo nám,

vzalo nám.

Cítím to slunce sálat,

cítím to snad ještě teď:

zbaví mě špatných nálad,

zbarví mi tělo jak měď.

Cítím a jeho ruce

pálej mě na těle mým,

hodin byl náhle tucet,

a já tam zůstala s ním.

A tak skončil den,

a tak skončil den,

a tak skončil den,

a tak skončil den,

a tak skončil den…