Mrtvá láska

Všem lidem na vědomost se dává,

že dnes za ranního rozbřesku umřela láska.

Úsvitem jsem šla domů, bylo to smutné ráno.

A ze štítů všech domů padalo těch pár slov.

Řekl jsi, že už nechceš mou lásku v těchto zdech.

Oči mé chtěli křičet však k ústům chyběl dech.

Pak zavřela jsem dveře a s nimi i svůj svět.

Zabil jsi moji lásku, stačilo jen pár vět.

Zemřela má láska a smrt k ní byla vlídná.

Stačilo napsat závěť a umírala klidná.

Snad byla příliš mladá, snad spaloval ji strach,

že po ní na tvém prahu nezůstal ani prach,

že po ní na tvém prahu nezůstal ani prach.

V závěti měla smutek a mládí velký kus,

čtyři dlaně slzí a štěstí plný vůz,

věnec žitných klasů a bílý kapesník,

pramen dětských vlasů a v celofánu zvyk.

Teď chodit budu městy, navštívím každý chrám.

Na dveřích cinkne zvonek, já potichu se ptám:

"Nemáte, prosím, lásku, takovou do běla.

Já měla jednu krásnou a včera umřela.

Já měla jednu krásnou a včera umřela."