Rozhovor v tichu

Ještě mi zbývá jen srovnat dluh a jít.

V šatně vzít kabát, vždyť oba chcem´ mít klid.

Jen vrchnímu se zdáme trochu nevyrovnaní,

když oběma nám popel padá přímo do dlaní.

Možná jsme k smíchu těm dvěma vedle nás

v tom prázdném tichu, jenom stěží tlumím hlas

a ty jen kroutíš hlavou, kterou skrýváš do dlaní.

Těm dvěma za školou jsme k zasmání.

Musím jít, stejně musíš jít i ty.

Kde mám vzít prázdné bílé sešity,

kde mám vzít jeden bílý nepopsaný čistý list?

Kolem nás voní káva a v ní rum,

tady čas není důvod k malérům.

Prosím vás, pane vrchní,

musím jít, zaplatím.

Jsme nad propastí a oba chceme pád.

Jen rány bez náplastí chceme rozdávat.

Jen já tu jsem a má je pravda,

můj je celý svět.

Chci vědět, kdo nás naučil tu snůšku prázdných vět.

Co dřív se zdálo tak jasné jako den,

leží nám přes cestu, jak vyvrácený kmen.

Jsme žárliví a podráždění, umíme i lhát.

Zřejmě tedy není o co stát.

Musím jít, stejně musíš jít i ty.

Kde mám vzít prázdné bílé sešity,

kde mám vzít jeden bílý nepopsaný čistý list?

Kolem nás voní káva a v ní rum,

tady čas není důvod k malérům.

Prosím vás, pane vrchní,

musím jít, zaplatím.

Musím jít, stejně musíš jít i ty.

Kde mám vzít prázdné bílé sešity?

Prosím vás, pane vrchní,

musím jít, zaplatím.

Prosím vás, pane vrchní,

musím jít, zaplatím.