Závist

Na očích černé brýle a výraz,

co jasně říká, neřeknu nic.

Jediný pohled vlije slepý vztek

a temný zákal do zřítelnic,

ruce jak z pavučin.

A v síti tepen

překyselá krev se vaří,

k nikomu nepatří

a přece

bez ní žít se nikdy nepodaří.

Kroky za oponou tu zní

a ve tmě nevyřčené jméno zůstává.

Kdosi o štěstí právě sní

a tma černou tuší,

denní sliby ruší.

Závist,

do oken dívá se závist.

Z očí a rtů si smíš dál číst,

tak se k nám vrátila

závist

daň ze všech ztrát

umí brát.

Kdo na svou loď ji pustí,

nedopluje zpátky

ke svým starým břehům

a v duši zůstanou mu

bez plastických úprav

jizvy plné stehů.

Ticho za oponou je zlé.

Všichni jsme zasažení,

nám jen poroučí.

Pryč jsou dny štěstí nádherné

a tmu otevírá

průsvitná a čirá.

Závist,

do oken dívá se závist.

Z očí a rtů si smíš dál číst,

tak se k nám vrátila

závist,

daň ze všech ztrát

umí brát.

Závist

vyžeň ze svých dveří

dřív než se láska tvá

vzdá míst,

kde žila s vírou.

Zruš závist,

dokud si vládneš sám.

Závist

vyžeň ze svých dveří.

Závist

dřív než se láska tvá

vzdá míst,

kde žila s vírou.

Zruš závist,

dokud si vládneš

ty sám.