Aj mena ou bejby hel

1. Je to všechno pryč.

Nenávratně a jednou provždy pryč.

Jen rezavá nádrž mého prvního hárleje

a roztrhaná bunda nasáklá olejem

mi občas proti mé vůli

připomenou tu dobu.

Silnici rozpálenou sluncem,

tetelící se vzduch,

vzteklý řev motorek

a omamnou vůni benzínu.

Znovu vidím ty ošlehané tváře

za vysokými řidítky,

jejich rysy jsou však již

rozmazané rukou času.

Ale jednu tvář nezapomenu nikdy,

i kdybych žil tisíc let.

Jede v čele, vždycky první.

Hrdý, nespoutaný, s mastnými vlasy

vlajícími ve větru.

Jmenoval se Ločman.

Vlastně to byla jeho přezdívka,

jeho pravé jméno neznal nikdo,

ani rodiče.

Pro všechny to byl vždycky jenom Ločman.

A pro mne ještě něco navíc.

Táta.

Člověk, který mi dal nový život a naději.

Tehdy, když mě našel na ulici,

stál jsem už po pás v řece smrti.

A on mne posadil na svou motorku

a vyvezl za město. Zapálil oheň

a celou noc jsme jen tak seděli,

kouřili a dívali se do plamenů.

Nebylo třeba slov.

2. Od té doby jsme jezdili spolu.

Zdálo se, že to nikdy nezkončí.

A pak přišla ta zatáčka.

Všichni o ní věděli.

I Ločman.

Nevím, proč to udělal.

Místo, aby přibrzdil,

přidal plyn a dal svému hárleji křídla.

Jakoby se chtěl vysmát strachu,

přírodním zákonům a všemu,

co člověka svazuje.

A to byl konec.

Nebo spíš začátek konce.

Všichni jsme to věděli.

Teď už je to pryč.

Nenávratně a jednou provždy.

Jediné, co tu zbylo,

je ta Ločmanova píseň.

Zpíval si ji ve chvílích

toho zvláštního smutku,

kdy blednou hvězdy,

začíná nový den

a člověk je úplně sám.

Zpíval ji nahlas, falešně.

Hlasem poznamenaným lety a burbónem,

ale pro mě to znělo jako hudba z ráje.

Bylo to asi takhle:

R: Aj mena ou bejby hel

aj mena ou juvi sej

ví nemo skáj Ločman fri

aj mena ou bejby hýl