Pohřben před sto lety

Obtěžkán démonem mysli,

ruce bezvládně podél těla,

v zapomnění všechny smysly –

čas Uvědomění – chvíle smělá!

Je tomu již mnoho let,

co pohřbeno mé jméno,

kdy do šutru črtáno několik vět –

na cestách posledních věno.

Nad hrobem kroky i nicota

a kol mě tupého ticha hluk,

v němž skelet, také jistota,

že celou mou už pouze buk.

Polibek tří cifer čekání ukončí,

lomoz, tlak a náhlá změna

rozplynutím „odpočinkem“ zatočí,

když působení nová je scéna!

Prost okovů, za sebou žalář dřevěný,

vysvobozením stal se propadlý hrob:

v čekání Poznáním stavěný,

v síle své již pražádný strop!

Promlouvám se Starobylými teď,

v universech protnut světy,

a ty, tvore planě žijící, hleď:

Já ten, jenž pohřben před sto lety!