Je teď tvá

Pár her a stánky poutí,

to dřív býval její svět,

dětský smích snad z úst a pih

jí dodnes neodlét.

Ta, která mívá dosud sen,

že sněží kvůli nám,

dneska závoj má, ten z bílých pěn

a spěchá kdovíkam.

Je teď tvá, je teď tvá.

Ten tam je vláček na klíč,

zbyla po všem prázdná skříň,

opouští to království,

kam patří čím dál míň.

Dcera, s níž se otec chlubil,

má stále v očích třpyt,

mámin hlas však neslyší,

běží tam, kam musí jít.

Je teď tvá, je teď tvá.

Bílý most je stužka s myrtou

a tam za ní dlouhý břeh,

tak ji veď k těm hrotům skal,

svou nejmilejší z všech.

Ať jen neztratí svou něhu,

ten kroužek, cos jí dal

i tam na druhém břehu,

ať ti šeptá dál a dál,

já jsem tvá, jsem jen tvá.

Tak ji miluj a snad věřit nech,

že sněží kvůli nám.

Ta, co věnem dá svůj vlastní dech,

ta, bez níž byl bys sám,

je teď tvá, je teď tvá