Max

Dívám se na starou fotografii.

Je na ní shrbený muž v listrovém kabátku.

Pod bradou má motýlka

a před sebou potlučený klavír.

Jmenoval se Max.

Říkali o něm,

že to byl ten nejbáječnější klavírista ze všech,

kteří sedávali ke klávesám

pod stříbrnými plátny,

tenkrát v těch prvních biografech,

kdy film byl ještě němý.

Zpěv

Ze všech příběhů, k nimž hrál,

míval nejraděj

příběh, který pokaždé

stejný mívá děj.

Tiše hrál

pod obrázky,

i když sám příběh lásky

nikdy nepoznal.

Tenkrát znovu pokaždé

cítil najednou

prudkou závrať podivnou,

propast bezednou.

Snad se bál,

jak to skončí.

Tiše hrál,

bál se oči k plátnu pozvednout.

Pak rozsvítil se sál

a pak ta píseň

zněla lidem dál.

Když rozešli se zpátky k svým

drobným trápením

domů.

Znovu pokaždé

cítil najednou

prudkou závrať podivnou,

propast bezednou.

Snad se bál,

jak to skončí.

Tiše hrál,

bál se oči k plátnu pozvednout.