Stín po nás dvou

Dům tichem zní,

nahlížím

do prázdných skříní,

rolety stíní

tvůj nový stůl,

kam vrátil jsi klíč.

Smích

zůstal žít v ozvěnách.

Už jen zbývá

kufr, co skrývá

ten stín po nás dvou,

naši chvíli zlou.

Měla jsem svým očím věřit víc

než těm vzdušným zámkům.

Netuším, co byl ráj

a co z něj jenom hrál.

Ze žil mi pil klid i žár.

Ještě chvíli tam stál,

jak bez obrazu rám.

Co prý má říct než jen,

že chce být sám?

A já svůj vztek ovládám,

možná slabá se zdám.

Ale ty nevíš, nevíš, nevíš,

nevíš,

kolik sil, lásko zlá, ještě mám.

Je polštář sám,

kde byl pár.

Všeho je půl,

půl světa mám,

svůdná je noc,

když pálím náš chrám.

Mým přátelům ( přátelům)

i mé matce lhát,

že život jde dál,

jde dál jak si přál.

Klidně troufám si říct,

že i na tohle mám!

Měla jsem svým očím věřit víc

než těm vzdušným zámkům ( vzdušným zámkům)

Netuším, co byl ráj

a co z něj jenom hrál.

Ze žil mi pil klid i

žár.

Ještě chvíli tam stál,

jak bez obrazu rám. ( jé)

Co prý má říct

než jen, že chce být sám? ( oh, oh, oh, oh)

A já svůj vztek ovládám,

možná slabá se zdám.

Ale ty nevíš, nevíš, nevíš,

nevíš,

kolik sil, lásko zlá, ještě mám.

Říkám:

Měla jsem svým očím věřit víc

než těm vzdušným zámkům.

Netuším, co byl ráj

a co z něj hrál.

Ze žil mi pil klid i žár.

Ještě chvíli tam stál, ( chvíli tam stál)

jak bez obrazu rám.

Co prý má říct než jen,

že chce být sám?( sám)

A já svůj vztek ovládám,

možná slabá se zdám.

Ale ty nevíš, nevíš, nevíš,

nevíš,

kolik sil, lásko zlá, ještě mám

Ještě chvíli tam stál

jak bez obrazu rám.

Co prý má říct než jen,

že chce být sám? ( že chce být sám)

Já svůj vztek ovládám, ( ovládám)

možná slabá se zdám.

Ale ty nevíš, nevíš, nevíš,

nevíš,

že si svá křídla vzít nenechám.