Trápím se jen vlastní hloupostí

Ač nevěřím, že bys někdy chtěl

ode mne odejít.

Tak najednou bývám nejistá

a plná úzkostí.

Bláhový pláč skrývám síťovím

stříbrných nadějí,

že žárlivá jsem

a že trápím se jen vlastní hloupostí.

Přesto mě unáší

ta chvíle k představám,

co ti říct, až poznám,

že tvoje láska dýchat přestává.

Když mohu dřív a ty říkáš,

že můžeš až později.

A nebo se loučíš,

mě napadá spousta možností:

Kam pospícháš, kde jsi byl?

A mou jedinou nadějí

je to, že žárlivá jsem

a že trápím se jen vlastní hloupostí.

Přesto mě unáší

ta chvíle k představám,

co ti říct, až poznám,

že tvoje láska dýchat přestává.

Tak za nocí stále pátrám,

jak svou lásku ubráním.

Čím překlenu proudy

a vzdálené břehy přemostím?

Až najednou spatřím,

jak se mi vysmívá svítání.

Protože žárlivá jsem

a že trápím se jen vlastní hloupostí.

Protože žárlivá jsem

a že trápím se jen vlastní hloupostí.