Balada o očích topičových
Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí sých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.
"Antoníne, topiči elektrárenský,
Antoníne, do kotle přilož!"
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
v praméncích drátů nad městem plují,
v radostná světla se rozsvěcují.
Antoníne, antoníne, antoníne
Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel na svět aby jim patřil.
AEAEAE
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad světem vším, zakřičel nad nocí,
"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"
Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
Neslyší slepec, - do tmy se propadá
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?"
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Ženo má, - ženo má,
neplač!