Tátovo jaro

Sel v horach snih sem dolu k nam

v pramincich stekal a tal

a z vetvi nad potuckem padal dolu led

prichadzel tatuv jarni svet

Z okapu ven listi a mech

ze skaly nad studankou snih

najednou je nas vic smich zvoni, smich zvoni

najednou lip je snad jak v loni

Ta krasa ran pod strechy bliz

na prvni sedanky tam k nam

a kazdou chvili slisis jak projizdi vlak

vzpominas na tatu a tak

Jestli jsme zas o kolik je nas min

jestli nam nevymazal stopy v case svet

Manitou neplakal jen za totemem stal

a mnozi nevideli dal