Lodníkův lament

1. Já snad hned, když jsem se narodil, na bludnej kámen šláp',

a do školy moc nechodil, i tak je ze mě chlap,

velký dusno, který nad hlavou mi doma viselo,

drsnýmu chlapu nesvědčí, já ťuk' si na čelo.

R: Máma mě doma držela a táta na mě dřel,

já moh' jsem jít hned študovat, kdybych jen trochu chtěl,

voženit se, vzít si ňákou trajdu copatou

a za její lásku platit celou vejplatou, hó hou.

2. Potom do knajpy jsem zašel a tam uslyšel ten žvást,

že na lodích je veselo a fasujou tam chlast,

a tak honem jsem se nalodil na starej vratkej křáp,

kde kapitán byl kořala a řval na nás jak dráb.

R:

3. Vlny s kocábkou si házely a každej dostal strach

a my lodníci se vsázeli, kdo přežije ten krach,

všechny krysy z lodi zmizely a v dálce maják zhas'

a první byl hned kapitán, co měl korkovej pás.

R:

4. Kolem zubama už cvakali žraloci hladoví,

moc nikomu se nechtělo do vody ledový,

k ránu bouře trochu ustala, já mořskou nemoc měl,

všem, co můžou chodit po zemi, jsem tolik záviděl.

R:

5. Jako zázrakem jsme dojeli, byl každý živ a zdráv

a všichni byli veselí, jen já jsem rukou máv',

na loď nikdy víc už nevlezu, to nesmí nikdo chtít,

teď lituju a vzpomínám, jak jen jsem se moh' mít.

R: