Účtování na vesmírných kontech (Settling Space Accounts)

Když se tě děti na ulici zeptají pane kolik je hodin

a smráká se a míč se zakutálel

nesmíš jim nahlas povědět že už je strašně dávno

Vždyť co je čas co býval a co bude ještě znamenat

za našich příštích dnů

kolika branami jsme prošli shrbeni a kolik bylo vrátek

přes kolik přelízek a zápraží

A za koho se vlastně tolik trápíme ztraceni ve vesmíru

v němž obří hvězda první velikosti není než nepatrná veš

A ani děti nebudou nic vědět

a nedoptá se kdo se na nic ptá

a bude smrt na zlatém hrachu klečet

a postaví nás všechny do kouta

na přesných vahách život váží

co bývalo a to co jest

na jedné misce naši touhu

ta druhá zbývá pro bolest

Nevíme nevíš nikdo neví neptej se kam už není kdy

za tebou kráčí eurydiké a nesmíš ohlédnou se jdi

před navždy posledními vrátky až otevřou se maličko

vrátí se dětská slza zpátky a skutálí se pod víčko

Settling Space Accounts

Only one child’s question can bring about an attempt to look back at one’s life.

But up until the last

moment „we don’t know, you don’t know, nobody knows, don’t ask where to, we’ve run out of

time“. And what happens next?