Nebe nad Berounem

Usměj se ještě, princezno z Nuslí,

na kapkách deště roztáčím duši,

na tenkým ledě mý srdce bruslí,

zavřený oči a zacpaný uši.

Na hlavu polštář, jsem zase zpátky,

tam někde pod námi je asi pole,

máváme drakům, jsou na nás krátký,

realita je daleko dole.

Schoulený v jedno křižujem vesmír,

sedláme vítr, spolkneme dálky,

já na to kašlu, že se to nesmí,

já jsem se právě vrátil z války.

Já jsem se právě vrátil ze snu,

ve kterým se teď budu zmítat,

došel mi vzduch, tak pomalu klesnu,

nedělní večer neumí lítat.

Bolavej návrat do skutečnosti,

podzimní stráně plný touhy,

v nebi jsme byli jenom hosti,

noci zas budou smutný a dlouhý.

Nějaký ledy ve mně se hnuly,

tekutej sníh mi bičuje tváře,

na konci příběhu naskočej nuly,

ale teď hořím jak stránky snáře.

Zbloudilá múza s příchutí pláče,

vysvléká Prahu z letní róby,

objímá lampy u Synkáče

můj kolovrátek na čtyři doby.

Utíkám davem pryč od davu,

mám prosit duši ať se postí?

Nepošlu svý sny na popravu,

žijem dál tajně z minulosti.