Omamá

Nakapala na ručičku deset kapek vosku

pak se jí to rozleželo v jejím dětským mozku

milovala, pak si vzala trochu víc než měla

je to smůla, další den už nikdy neviděla

Tomu dala, tomu nic a tomu taky dala

pak se do svý pavučiny sama zamotala

jenom sobě napospas si nevěděla rady

tak se k tomu nebezpečí otočila zády

Omamá, jediná, dušička nevinná

maličká, vybitá, Omamá, zabitá

Hodně žila, málo spala, taky hodně pila

se smrtí si povídala, o životě snila

pak se tomu poddala a když jí došly síly

plakala a nožíkem si otevřela žíly

Omamá…

Zahoukala sanitka, zakrákala vrána

zavřely se vzpomínky, zavřela se brána

rakev taky zavřená a setlučená hřeby

už tu nikdy nebude odletěla k nebi