Smutná píseň o česači bavlny

Sen se mi zdál, že nemoh' jsem už dál,

hlava se mi točila a já se jen smál,

smál jsem se životu, co jsem dosud žil,

jindy než ve snu bych na něj nemyslil.

Narodil jsem se v zaprášenym domu,

nevim už kdy a ani nevim komu,

sotva jsem se rozkoukal, už jsem šel na pole,

česal jsem bavlnu pořád v jednom kole.

Tam na těch polích uvěřil jsem v Boha,

když poslali mě do školy a já z ní vzal roha,

utekl jsem do hor bez jídla a mapy,

za pár dnů mě našli šerifovi chlapi.

Odvedli mě dolů a tam mě krutě zbili,

musel jsem pak pracovat, dokud jsem měl síly,

spal jsem jen pár hodin a jed jsem jednou denně

a to bylo těžký, těžký zatraceně.

A tak jsem jednou v létě ukořistil pušku,

samotnýho šéfa vzal jsem si na mušku,

akce povedla se, zmizel jsem jim v lese,

jenže jsem moc stahanej a kůň mě sotva nese.

Usínám v sedle a hlava se mi točí,

šerif z mi stopy nespustí oči

a už vidím jezdce, jak se za mnou ženou

a pak vostrou kulku z pušky vypálenou.

Ještě cítím ránu a pak vidím záři,

malinkýho pána s úsměvem na tváři,

podává mi ruku, že mě tady vítá,

okolo něj krásnej bílej anděl lítá.