Svítá

Vítr kolem nás dvou se prohání tmou,

podzim nám nadělil křídla,

k zemi snáší se sníh, ševelí ve větvích,

a my žijeme sen bez kormidla.

Město zahalený, mlhou odkojený,

polyká kouřový menu

a my unavený, v sobě zabalený,

míříme k jednomu jménu.

Nejistá budoucnost na trase Praha – Most lítá,

pouští mě do sebe jako kouř do nebe.

Svítá, když prší ze stromů,

hvězdy jdou domů a slunce je vítá.

Láska nemá vadu, květen v listopadu,

denně sedáme k jednomu stolu,

snad to ustojíme, snad se uživíme

a dojdeme do cíle spolu.

Nejistá budoucnost…

Pasáček vesmírnej

úkol má nesmírnej, sčítá,

hvězda mu utekla,

až ke mně do pekla.

Špitá mi do ucha kouzla,

pod peřinu vklouzla

životem zpitá.