Zákaz vjezdu

Prožili jsme spolu, i když se to nezdá,

jen několik týdnů na koleji Hvězda,

půlku mýho srdce v pokoji jsi měla,

jak to, že jsi na to, holka, zapomněla.

Stavili jsme spolu životy ze sněhu

a ještě než roztál, dala jsi mi něhu.

Dalas mi jí s sebou, dalas mi jí tolik,

opil jsem se tebou, těžkej alkoholik.

A když jsem se vzbudil, nebyla jsi tady,

dokola jsem chodil, nevěděl si rady,

rozbolelo slunce, rozbolela duše,

rozbolelo srdce, rozbolelo hluše.

Dva tisíce čtyři, pět a šest a sedum,

černý netopýři vynesli mě před dům,

nebe zavrzalo, otevřelo bránu

a já začal zpívat, i když už je k ránu.

Já tě volám zpátky, chci tě zase vidět,

očima tě hladit, společně se stydět,

položit ti ruku tam, kde se to vzpíná,

položit ti hlavu do černýho klína.

Už mě vedou v poutech za kacířský věty,

postavili hradby mezi naše světy,

ještě než se vydáš do zákazu vjezdu,

rozpomeň se, vílo, na tu naší Hvězdu.

Nemám sílu…