Ztracenej

Mám lebku děravou,

šmouhy pocitů nad hlavou.

Jsem kejklíř, falešnej hráč,

lezu do bytů a za mnou pláč,

lezu do duší.

Nikdo netuší, že jsem sám

svýho obrazu shnilej rám,

srdce prohnilý, voskem slepený,

voskem z lidskejch slz, totálně zmatený.

Proč pocit mám, že kudy chodím,

tudy rozsévám žal?

Proč když se z jedný mely vysvobodím,

nekráčím dál?

Jména obětí do kruhu poskládám,

začátek století nějak nezvládám.

Jsem ztracenej, jsem svoje maska,

mozek je zpocenej a kde je láska?

Miluju oči, když do tmy koukají,

jsi moje Nšo-či, jsi moje potají,

miluju vlásky, miluju upřímnost,

já lžu ti z lásky a ty mě máš už dost.

A ty mě máš už dost a já ti rozumím,

ta moje nestálost, jinak žít neumím

než v něčí náruči,

mně se to příčí,

život mě naučí, anebo zničí.

Proč pocit mám…

Jména obětí…