Balada o zahradním pychu

1. V zahradě u Buzků stála hrušeň

a v její koruně, značně vzrušen,

ukryt byl majitel Eda,

číhal tam v pozici zvěda.

2. Noc byla truchlivá černá vdova,

číhal na souseda dneska znova,

až půjde hrušky mu loupit,

chtěl do té fušky mu vstoupit.

R: Dušku, Dušku, neber tu hrušku,

jestli ji ukradneš, moc špatně dopadneš,

Dušku, Dušku, nech tu hrušku!

*: Na hlavě punčochu svý ženy Maruny,

vopřen vo rozsochu, na kuráž dva rumy,

bděl jako ponocný pro ten pych ovocný

a zloděj zlodějská ať si moc nevejská.

3. Soused se jmenoval René Dušek,

každý rok snědl mu pěkných hrušek,

protože koruna stromu

sahala až k jeho domu.

4. Žebřík si přistavil na svým dvoře,

za chvíli už trhal až nahoře,

česáčkem ovoce česal

a samou radostí plesal.

R:

*: Ten večer pro krádež byl jako stvořený,

tak si řek': dobrá, jdeš, žebřík měl opřený,

napnuly se mu šle, když lezl na šprušle

s česáčkem pod paždí tak, jako pokaždý.

5. Když Dušek v koruně dosáh' cíle,

tak přišla Edova pravá chvíle,

maskován na něho vybaf': bubu,

což byla ovšem ta chyba.

6. Dušek se vyděsil, dolů žuchnul,

předtím však česáčkem Edu buchnul,

ten slítnul jak zralá hruška,

trefil se přímo na Duška.

R:

*: Jakpak to dopadlo, to je fakt k nevíře,

zvedaj' se za madlo v pokoji na chíře,

čeká je souzení a velké soužení,

hrušky jsou v kompostu, pámbu jim pomoz tu!