Jen mě nelituj

Emi Ami D7

1. Jen mě nelituj, neklepej na mé dveře

s chryzantémou v dlani,

hra na litování končí v prvním tahu,

Hmi Ami

neplivej lásku na podlahu,

nestůj mi u bytu, jen mě nelituj.

Ta slova jsou jen guláš dvakrát přihřívaný,

a to mě nezachrání, a to mi nepomůže,

Hmi Ami

a tak nesvlíkej mě z kůže,

celý zvědavý, celý zvědavý,

jak vlastně vypadá takový malý pohřeb,

na který si člověk sám nastřádá.

R: Jó, kdybych byl vrabec, sezobal bych zrní

všem ptákům, co v okolí jsou,

srdce měl bych slabé a žaloudeček plný

a duši rozčepýřenou.

R: Jó, kdybych byl holub, roznesl bych psaní

od domu k domu do všech světových stran,

a pak četli bychom spolu, co píše tamta paní

a co píše tamten pán.

*: Jó, kdybych byl, žil bych si, žil,

a šťastný bych byl jako pytel blech,

ale já jsem, co jsem, a nevěřím lítostem.

2. Jen mě nelituj, opřený o zábradlí

mám ještě dvacet sedm zubů,

nejsem přes palubu, ten plavčík, co to řekl, ten se spletl,

koukni se na racka, jak vzlétl

směrem k úsvitu, a tak mě nelituj.

Člověk se rodí jednou a umírá i stokrát,

slza je pořád mokrá jak za časů krále Leara,

a já potichu v sobě sbírám sílu i odvahu,

stojím na prahu a koukám: velká paráda,

z mých dveří vychází pohřeb,

na který jsem si sám nastřádal.

R: Jó, kdybych byl káně, vysoko bych létal

a střemhlav padal dolů jako archanděl

a na severní straně nejvyšší hory světa

bych svoje tajné hnízdo měl.

R: Jó, kdybych byl sýček na Těšínské věži,

purkmistry a pány ze sna budil bych,

a k půlnoci bych křičel, jak to leží a běží,

a k ránu bych pak ztich'.

*:

*: