Pro Martinu

Včera jsem vyšel

proti proudu času,

na břehu pod cypřišem

jsem našel pramínek vlasů.

Čí asi byl,

jak dlouho tady leží ?

Včera jsem pochopil,

jak život běží.

Za okny mrholí,

volal jsem Tereze,

řekla, že ke mně už nevleze,

že jsem ji posledně

nalákal na známky, následně

dostal jsem strach.

Já hlupák veliký,

všechny ty aršíky,

na nichž byl Gagarin,

prodal jsem v Pofisu,

teď na dně almary

kromě dvou dopisů

mám jenom prach.

Ach, ach.

Celou noc hrál jsem

na kytaru,

všechno, co v mládí znal jsem,

přišlo vhod i k stáru,

copak je tak

těžké pochopit,

že se bez lásky

nedá žít.

Koupil jsem kytaru v bazaru v Těšíně

a zpívám pod okny Martině

písničku o rose,

která mi na nose

v té zimě sublimuje

a kapky stékají

jak slzy po líci,

po celé ulici

slyšet je mé volání,

kdo mě zachrání,

když ani

ona mě nemiluje ?

To mě znervózňuje !

Proč se neusměje ?

Naděje ještě je !

Má malá Babeta popleta odešla do světa,

zmizela do kelu,

fláká se v Bruselu,

já tady si stelu

bez jejich pocelů

sám,

v evropskou unii spěchala,

modrou petunii

mi tady nechala,

může mi z okolí

pomoci někdo – li,

jak je ta písnička dál ?

Pan Suchý prý ji psal,

jako kluk jsem ji znal.