Housle a mříž

Proč silou lidé plýtvají

a v kláních meče kříží

a záři nebes průzračnou

jim temní stíny mříží

proč láska která zázračně

svou silou ruce spájí

se zdá být míle vzdálená

jak vůně starých bájí

Proč písní lidé nedbají

a chápou jenom stěží

že houslím vůbec nevadí

ta síla pout a věží

když píseň struny rozezní

tou silou která zbývá

i mříž se ve zvon promění

a stříbrem větru zpívá

Tak dlouho dlouho zástupům

skrz mříže člověk hrával

svou píseň dlouho zkoušenou

jen chléb si za ni brával

v ní cítil to co neviděl

na tvářích lidí v dáli

tou písní byl tak bohatý

že podobal se králi

Tak běží dlouhá staletí

však příběh se k nám vrací

jak vánek jarní do polí

jak bílí tažní ptáci

zvuk houslí který rozezní

kov mříží zvony věží

ti vrátí písně prastaré

a zbavíš se jich stěží