Žalm

Matko

měsíc požírá mračna

a po své dráze letí bezútěšně

denně ke stejnému cíli

Branka je tichá

a ty jsi konečně usnula tíživým spánkem

po nocích

které jsi probděla v slzách

Tady je ticho

dlouhé

nekonečné

absolutní ticho

které jsem nikdy předtím nepoznal

Matko

co zbytečných slov jsem slýchal

když jsem ještě dýchal

co zbytečných vět jsem říkal

co zbytečných myšlenek jsem se učil

Nikdy jsem neměl čas

si vlastně promluvit s tebou

skřípala prkna

která znamenají svět

a mě to táhlo k pohybu

který nevedl nikam

jenom k chuchvalcům slov

Vzpomínáš?

Matko

kolik mi tehdy bylo?

ležel jsem s horečkou

a zdál se mi nemocný sen

o tom jak jdu

dlouhou temnou loukou

do neznáma

Najednou mi divná úzkost svázala nohy

chtěl jsem tě volat

ale stáhlo se mi hrdlo

z černého lesa poblíž se oddělil obrovský stín

a zaclonil nebe

vyšlehl plamen

a jeho jazyky sahaly ke mně

když jsem se probudil

cítil jsem studený šátek na horkém čele

a tvoji teplou dlaň ve své

bylo mi úžasně dobře

když jsem pak usínal klidně

Vzpomínáš?

Matko

cítíš ten chlad co táhne od lesů?

rozumíš řeči červené hlíny a černé krve?

Nes moje poselství lásky a pochopení

nes moje poselství těm

kteří věří a cítí

mezi pomníky z ledu a slov

Nes moje poselství v zesláblé dlani

dones ho na stůl chytrým a silným

dones ho na stůl těm

kteří vládnou

a nevědí

Matko