Mňoukalové

Nad krajem Mňoukalů stíny se kloní,

mokré a černé, černější než tuš.

Zvolna a tiše jejich zvonce zvoní,

ať je to hobit, trpaslík či muž.

Kdo nemá strach klepat u jejich dveří,

ten utopí se, klesne do bažin.

Jenom pár bublin slizkou vodu zčeří

a pak jen ticho, chlad a vlhký stín.

Stojatá voda prohnilým břehem splývá,

práchnivé vrby truchlí koukolem.

Sbor chmurných krkavců nad kalužemi zpívá

a krákoráním plaší vlastní sen.

Hluboko pod zemí své kobky mají

a v nich je plíseň, vlhko, tma a chlad.

Jedinou tenkou svíčku rozžínají,

když chtějí svoje zlato počítat.

Provlhlý strop a ze stěn voda kapá,

po slizké zemi zelenavý šlem.

Plesk, plesk Mňoukal kalužinou capá,

skulinou dveří podívat se ven.

Dychtivě zírají a naslouchají,

citlivým prstům stačí jeden hmat.

Když s tebou končí ve svém pytli mají,

tvou holou lebku, ohlodaný hnát.