Osamělý poutník

Emi

U ohně sedím, přemítám,

o všem, co jsem kdy uviděl,

o lučním kvítí, motýlech,

Emi

z letních dnů, kterými jsem šel.

O žlutém listí, babím létě

v tolika přešlých podzimech,

o mlze, o stříbrném slunci,

svištění větru ve vlasech.

U ohně sedím, přemítám,

jaký to bude asi svět,

až budu muset zimu zřít

a jaro – to už nevidět.

Vždyť všechno co jsem neviděl,

je víc nežli to viděné!

A každé jaro v každém háji

je vždycky jinak zelené.

U ohně sedím, přemítám,

na lidi z dávno přešlých let

a o lidech, jež nepoznám

a jaký bude jejich svět.

Však zatím, co tak přemítám,

o časech dávno minulých,

zdaleka krokům naslouchám,

až poutník stane u dveří.