POCTA GANDALFOVI

Když večer v Kraji šedý byl,

slýchal jsem v kopci jeho krok,

před svítáním se vytratil

na dlouhou cestu beze slov.

Od Divočiny k břehům Moře,

do jižních hor s pouští severních,

tajnými dveřmi v dračí hoře,

temnými hvozdy šel svobodný.

Ať to byl trpaslík, člověk či hobit,

anebo elf, který neumírá,

s ptáky i zvířaty dovedl mluvit

jazykem jenž srdce otevírá.

Smrtící meč a hojící ruka,

záda, jež ohnulo těžké břímě,

planoucí pochodeň, hlas jako trubka,

znavený poutník na cestě v zimě.

Jako pán moudrosti na trůnu sedal,

rychle se hněval, rychle se smál,

odřený klobouk a brada šedá,

o hůl se trnitou opíral.

Na můstku samoten vzdoroval

náporu Ohně a Stínu zlého,

o kámen hůl se zlomila

v Khazad-dům zemřela

moudrost jeho.