Zámek

Jak vítr v šedé chladné poušti mračen tvých

Emi

co máš je s deštěm ustrnulé na tvářích

smáčí líbeznou tu krajinu.

Poslední jarní mrazu krutý dech,

co zlostně ukájí se na květech,

kráčí, přes zklamání, pustinu.

Hmi

R: Tam k zámku míří kočár splašeného spřežení

kol čisté tůně, směr svůj nemění.

Hmi

Však chladná tůň se rázem do červánků zbarvila,

"já jsem tvá, tys můj" pravila.

Teď šumí děšť, jak rozplakal se podvečer,

když předtím na střechách se horkem potil thér,

smývá je nejpevnější objetí.

Proradné lásky, hnus i žár i stesk

a pevný dub vedví rozpoltil blesk,

hříva plamenů šeptá "co je ti".

R: Tam k zámku míří...

Věřit a dát se čistou vírou k hříchou svést,

tu krutou bolest v prsou nelze snést,

loudí, životem splatit těch pár chvil.

Ať dítě, žena, muž, člověk či Bůh,

déšť, vítr, hvězdy, Slunce platíc dluh,

bloudí, hledaje účel, smysl, cíl.

R: Tam k zámku míří...