Mercie, satan

Za pramen, který zajedeš, za touhu, která sevře dech,

za vášeň, která spálí lež na hedvábí, či na hadrech,

Emi

za to, co dívka nalezla, když ztratila svůj dětský smích

a za neznámé květy zla - růže ze sadů pekelný-ých,

mercie, satan !

Za bolest, která je nutná, ač je z ní človék zoufalý,

za hlas bez něhož nechutná, za oheň, který popálí

a za ten divný protiklad, jejž každý člověk pocítí,

že čím více má život rád, tím dříve musí

zemříti, mercie, satan !

Za hvězdy, jimiž pro vraha záŕí v cele tma ledová,

za tu, která se prodává a přesto srdce neprodá,

za myšlenky, jež zmámily ty, kterým si je našeptal

a za dobytí Bastily, i když svět nedostal se dál,

mercie, satan !

Za káru, kde jsi rakev vez, v níž jakýsi pan Mozart byl,

jel k hrobu sám, jen cizí pes ho kousíček doprovodil.

Anarchistovi dal jsi cíl, stuhy svých barev za mříží:

modrou, že v Barceloně byl, černou, že umřel v Paříži,

mercie, satan !

Za opuštěnost, kterou zná jen emigrant anebo král,

za zrádnou pružnost zákona, kterou jsi soudcům ukázal,

za píseň, v níž je vzdor i vztek, za to, že chválit

smím tvůj dům ve světě, v kterém náhubek je dáván psům i básníkům, mercie, satan!